Jste zde

Domů

V době komunistické totality vedení státu násilím prosazovalo ovládnutí všech složek společenského života prostřednictvím byrokratického aparátu, státní policie a vedlo k deformování individua až k jeho úplnému podrobení a umlčení.

Za totality jezdil z Prahy k Baltu do Gdaňsku lehátkový vůz. Rád jsem jej používal. Kolem 22 hodiny jsem si ve vlaku ustlal, asi kolem třetí ráno mě někdy probudilo ducání vozu jak jej v Poznani přepojovali na druhý rychlík. Kolem 10h jsem v Gdaňsku přestupoval na vláček do Vladyslavova a do Lěbi. Tam začíná Park Narodovy kam jsem s baťuškem šlapal do borového lesa ve kterém, po pár stovek metrů začínal obtěžovat stromy žlutý písek. Chůzí přibýval a borovice začaly mizet až byly vidět jen koruny a nakonec zmizely i ty a já se plahočil žlutými dunami už jen podél tyčí k moři. Do nedohledna modrá obloha, žlutý písek a zlaté slunce. Kdyby nebyl slabý větřík bylo by nemožné vedro.

Po chvíli chůze u travnaté duny u pláže jsem postavil áčko. Plavky a do vody. Nedaleko jsem zahlédl pohraničníka. Byl jsem pro něco jako „vzduch“. Když jsem to poprvé zjistil vzpomněl jsem na chování pohraničníků na podobném pobřeží v NDR. Pokračuje z Polska dál do tehdejšího západního Německa NSR. Dederoni, jak se východním Němcům tehdy říkalo mě u stanu zanedlouho čapli a co prý tady dělám. A pas. A balit. A proč? Je to pohraniční pásmo. To jako, že bych i s baťohem přeplaval do Dánska. Takový mistr nejsem. Jel jsem k moři jako většina Čechů co máme moře rádi. Pas prohlédli, vytáhli kabely, do jednoho stromu banánky zastrčili, telefonovali, ověřovali. Potom přišli a alou do vnitrozemí do turistického tábora. Ráno nevyspalý jsem přejel tehdy do Polska. Pobřeží v NDR jsem nedal tehdy nashledanou, ale sbohem.

V Polsku jsem pro pohraničníky neexistoval ani když jsem dělal snímky zkřivených suchých vyplavených kmenů s mořem, se škeblemi. Ušel jsem denně pár kilometrů, ale pomalu. Je to pohádka. Také jsem zašel trochu do vnitrozemí, kde tu a tam byly stánky s opečenými rybami.

Jindy v listopadu mě počasí moc nepřálo. Za dva dny jsem to k večeru sbalil šel na malou stanici Lěba, na vláček směr Gdaňsk. Stan jsem měl mokrý, hodil jsem jej na okraj odstaveného nákladního vagonu. Bylo dost času stmívalo se, bylo ticho. Přišel člověk. „Nechcete se ohřát do čekárny“, vyrozuměl jsem. No to bych mohl, říkám si. Bylo tam teplo, asi dvacet lidiček v tichém hovoru, říkám si trochu si zdřímnu. Pozdravili jsme se. „A odkud jste “, slyším po polski, toho člověka co mne přivedl. „Jezdím sem z Československa“. „A tak, a jak se tam máte?“, ptal se. „Tak jako vy tady,“ víte, „budujeme socialismus“. Snažím se to říct, aby to bylo srozumitelné. „ No to my taky, a ten váš president jak se má?" tázal se. „ Inu jak by se měl, asi dobře, já s ním na pivo nechodím“. „ No u vás máte dobré pivo,“ pokračoval. „Tak to ten náš je na operaci“, slyším. Zpozorněl jsem. „ Je to vážné“, snažím se s porozuměním zeptat“. „Nevím“ on na to. „A o co jde“, ptám se?. „Ale odřezávají ho od koryta". Prásk. Kdyby vedle mne někdo vystřelil tolik bych se nelekl, že jde o provokaci. Chtěl jsem něco říct, ale kdepak. Všichni se smějí, pohoda. Osazenstvo se bavilo a já tuhnul. Má to být provokace znovu přemítám? Smích byl upřímný a ten člověk, jméno už si nepamatuji mě dal ještě přede všemi svoji adresu, a zval, abych až opět přijedu že mohu u nich přespat.

Lehátko v Gdaňsku odjíždělo také kolem 22 hodiny a přistáli jsme v Praze kolem desáté dopoledne na Hlavním nádraží, dnes Wilsonově. Proč tento ideální spoj k Baltu již přes 35 let nejezdí? Je to velká škoda, měl by se obnovit. Nepřeje-li si někdo, abychom se s Poláky příliš nestýkali a proto na dovolenou tam nejezdili. Dnes jet k Baltu je zcela nepraktické. Nejdříve rychlík do Waršavy, tam přestup do Gdaňska. Podobných příhod jsem v Polsku s Poláky zažil více. Vždy byli upřímné spontánní a pro nás Čechoslováky, když jsem tam jel někdy s partou kolegů, měli vždy slova obdivu.

Později jsem se zmohl na ojeté auto. Vozil jsem v něm do přírody na venkov svoji poloslepou matku. Chudák poprvé v životě se vozila autem. Konečně i já. Rád na to vzpomínám, byla šťastná. Myslel jsem tehdy, že už bych potřeboval taky byt. Člověk si tehdá mohl dát zálohu a čekal. Čekal jsem osmnáct let, žil po podnájmech, firemních bytech. Pak jsem jako náhradník vyfasoval garsonku.

Při převratu zvonily klíče, později mohly i zvony. S prvním presidentem přišla naděje, s druhým a třetím rozladění a zklamání. Ačkoliv máme co jíst, jíme, spíme, kultura, televize, média nás obklopují, kritizujeme, poukazujeme, jezdíme na chaty, cestujeme a jsme opět nejednotní a volby vypadají podle toho.

Po jedné domovní schůzi na autobusové zastávce, kde nás čekalo asi patnáct, při výměně názorů jsem podotkl jako pamětník, že ten rozpad naší jednoty začal už únorem 1948 milicemi s puškami přes ramena. Hovor zmlkl nastalo ticho. Ráno jsem měl vůz na parkovišti pomazaný celý blátem i skla. Umyl jsem ho, druhý den propíchnuté dvě přední pneumatiky. Parkuji teď jinde je to malá zdravotní procházka.

Při srovnání polské a české společnosti si člověk uvědomí, že tam aniž jsem řekl slovo jsem byl veřejně pobaven kritikou tamější vládnoucí garnitury, která všechny pobavila. Zde ledový klid, ticho a msta.

Poláci jsou relativně svorní. Společně opravili svá rozbitá města od Němců a Rusů. Společně statečně bojovali a umírali. Společně drží pietu za hromadnou vraždu tisíců polských důstojníků v Katyni. Ruští velící důstojníci byli za toto vraždění vyznamenáni.

Poláci mají mnoho hrdinů, mrtvých i živých. Proto jsou hrdí a svorní. Společnost která má oběti, která prošla boji na vlastním území ví co je čest, morálka a charakter.

Vzájemné porozumění dvou lidí, kteří si až do stáří rozumí, nebo vzájemnost občanů vzešlá ze společných útrap i vítězství, je to nejcenější co v lidském životě člověk může mít, usiluje-li o to.

Autor: Karel Mrzílek

REKLAMA

Seniorské pobyty na Slovensku

Senior klub na Jadranu

Zvýhodněné cestování pro seniory starší 55 let

Pomozte obnovit Letenský kolotoč