Jste zde

Domů

Budu vám vyprávět příběh starý bezmála 30 let.

Když mi byly 4 roky, dovezli mě do školky, internátní. Nevěděl jsem, že je to škola se školkou, jen jsem časem zjistil, že tam budu spát s dětmi v jednom pokoji a nevěděl jsem proč.

Máma s tátou mě tam zavedli do místnosti, kde byla jedna paní a řekli, ať tam počkám, že se pro mě vrátí. Tomu jsem rozuměl a čekal jsem do večera, odmítal jsem jít jinam. Večer mě silou odvedli na večeři, kde bylo hodně dětí. Nejedl jsem a stále čekal. Pak mě převlékli a dali spát do pokoje s dalšími dětmi, které byly taky vystrašené. Nakonec jsem usnul a zdálo se mi, že pro mě přijeli. Nepřijeli. Odmítal jsem cokoliv dělat, nechal sebou vláčet sem a tam, nakonec jsem dostal i hlad a trochu jedl. Jídlo a spánek, zatvrzelost a bolest.

Už nevím, kolikrát mě strčili spát do postele, kolikrát mě hubovali, a když už jsem přestal věřit, přijeli. Neměl jsem už ani radost. Jeli jsme domů a po 3 nocech mě tam zase odvezli. Zvykl jsem si, zamával jsem mámě z okna a šel mezi děti. Ona brečela, já ne.

Mámě jsem docela rozuměl, učila mě, učil jsem se rád. Chtěl jsem být nejlepší, protože pak mě chválili, všímali si mě, učitelka ve školce i děti. Chtěl jsem se víc učit, víc vědět.

Ve škole na nás moc hodní nebyli, ti odpolední, vychovatelé. Stále se zlobili, máchali rukama a otvírali pusy. Zakazovali nám mávat rukama, chtěli, abychom otvírali pusy. Trochu jsem ji už otvírat uměl, máma mě to učila, když ona otvírala pusu, musel jsem jí sahat na tváře a krk, abych to cítil, ten zvuk. Ano, chyběl mi jeden smysl, ale nevěděl jsem to.

Naučil jsem se číst otevřené pusy, jak se hýbaly, smršťovaly, míhaly se v nich jazyky. Také jsem časem už uměl číst písmenka, tedy spíš celá slova a počítat. Šlo mi to moc dobře, byl jsem chytrý.

Později jsem už nemusel ve škole spát, jezdil jsem do školy sám. Máma se o mě pořád bála, v té době ještě nebyly mobily.

O prázdninách jsme bývali na chalupě. Moc rád jsem tam jezdil. Jezdil jsem na kole a pozoroval okolí. Jednou jsem je našel, koně. Bylo jich víc v ohradě, ale jeden byl zvlášť. Šel jsem k němu blíž, byla to kobylka, neměla oči. Stál jsem tam a zíral na ni. Měla prázdné oční důlky. Promluvil jsem na ni, stočila uši ke mně a opatrně popošla kousek mým směrem. Utrhl jsem šťavnatou bylinu a natáhl ruku ke kobylce, zavolal jsem: „Na“. Popošla k ohradě a čichem našla mojí dlaň s bylinou a sebrala ji. Pohladil jsem ji po hřívě, trochu sebou cukla. Pak stála dál na místě a přežvykovala. Krmil jsem ji dál bylinami a pozoroval ji. Stál jsem tam dlouho.

Příště jsem tam šel s mámou a nesli jsme tvrdý chleba. Kobylka byla na místě. Zavolal jsem na ni a ona mě uslyšela. K mámě přišla nějaká paní a mluvili spolu. Nevšímal jsem si jich, jen kobylky. Máma mi pak řekla, že ta paní je chovatelka koní a kobylka se narodila už bez očí. Fascinovalo mě to. Nevěděla, že nevidí. Chodil jsem tam často, zvykla si na mě, možná na mě i čekala. Byli jsme kamarádi. Když jsem za ní přišel, zavolal jsem: „Malá“, nasměrovala uši po zvuku, její tělo se rozvlnilo a opatrně se vydala za mnou k ohradě.

Jednou jsem tam zase zašel a zavolal na ni. Dlouho trvalo, než přišla. Natáhl jsem k ní ruku s pamlskem a teprve v tu chvíli jsem si všimnul, že se na mě dívá. Nebyla to ona, ta moje stála až vzadu u stájí a nejspíš mě neslyšela. Když jsem více zakřičel, všimla si mě a radostně dorazila ke mně. Obě kobylky vypadaly vedle sebe stejně, teprve při bližším pohledu jsem je rozeznal.

Tenkrát jsem si prvně uvědomil, že vůbec nezáleží na tom, když někomu chybí smysl. Ať už o tom ví či neví.






Jana Kunová

REKLAMA

Seniorské pobyty na Slovensku

Senior klub na Jadranu

Zvýhodněné cestování pro seniory starší 55 let