Indikátor je v řeči Bruselu osoba, které poskytujeme podporu. Takové řekněme měřidlo naší pomoci. Jedním z našich indikátorů byl téměř devadesátiletý skaut. Znali jsme ho dlouho. Chodil k nám do Pečuj doma, když mu nebylo ještě osmdesát. V podstatě nic nepotřeboval. Byl čilý. Učil malé skauty lesní moudrosti. Měl pověst znamenitého stopaře. Byl vášnivým redaktorem a vydavatelem Skautských listů, dokonce i členem mezinárodního spisovatelského PEN klubu, neúnavně bojoval za obrodu Moravy, celý život se zabýval vlastivědou a muzejnictvím, entomologií, zoologii, býval i dost významný chovatel a leccos dalšího… Rodinu neměl.
Rodinná vendeta šla až do dalších kolen. Žil tedy sám. No sám… Lidi ho milovali, byl obrovský šarmér a s lidmi to opravdu uměl. Vybudoval si s pomocí přátel takový malý systém podpůrných služeb a s nimi život s přehledem zvládal. Nás si kdysi do systému taky vyvolil. Pomůžeš? Pomůžeš, až bude třeba? ptával se a probodával mě s upřeným pohledem mnoho let dopředu.
My tedy se skautem v podstatě počítali, a když se přehnalo pár let, tak na naši pomoc opravdu došlo. Jenže když jsme nastupovali s příspěvkem na péči a různými dávkami, bylo už zle. V čase, kdy nás povolal, ležel v jakémsi přístroji se zlomenými obratli po úrazu a nemohl se hnout. A ten jeho šarm už taky nefungoval. V bohunické nemocnici to pro sestřičky byl jenom takový obtěžující dědula.
Jednou mi při návštěvě nečekaně řekl, že to nejhorší, co v životě zažil, bylo tady. Víc mluvit nechtěl. Odjinud jsem se dověděl, jak po něm sestřička mrštila umělohmotného bažanta se slovy: Podávej si ho sám, dědku. Ale tohle jistě skaut za nejhorší ve svém životě nepovažoval. Nicméně si myslím, že zhruba tehdy pochopil, že nic moc dobrého na tomto světě mu už nekyne. Bylo to vlastně takové předznamenání jeho konce… Měl výborné kamarády, právníka a přírodovědce, kteří jej povzbuzovali, hustili do něj, že se musí zmátožit, aby mohl jít domů, ale skaut v obrat už sám asi nevěřil. Jakoby přestal světu čelit, jeho stav se zhoršoval a o minulých vánocích zemřel.
Vzpomněl jsem si nedávno, že to bude brzy už rok… Dělal jsem probírku adresáře, a když jsem mazal skauta, napadlo mě, že se podívám na internet, co vlastně o něm napsali, že si konečně přečtu nekrology, na které nezbyl čas. Jenže, kromě smutečního proslovu, jsem žádný nekrolog nenašel. A jinak jsem na internetu objevil o něm jen pár zmínek. Jeho jméno je mezi nositeli skautských vyznamenání a mezi zakladateli jedné moravské společnosti, je podepsán pod jejich stanovami a u další je uveden pod výroční zprávou. A to je asi tak vše! No a to bude, napadlo mne, asi tak vše, co po jeho životě jednou zůstane…
A co tím chci říct? Vlastně už ani nevím. Teď asi jen to, že život lidský puntik toliko jest a nad puntiček ještě menší.
5. 12. 2017
