Důchodci. Na silnicích jako příliš opatrní a pomalí řidiči, na přechodech jako váhaví a málo pestře oblečení chodci. V dopravních prostředcích zdržují pomalým nastupováním a vystupováním. Zvláštní kapitolu tvoří jejich přesun na eskalátorech v metru, kde bojácně přilepeni k pohyblivému madlu vstřícně uvolňují prostor obatohovanému spěchajícímu mládí.
Za zamyšlení stojí též jejich pohyb v supermarketech, kde se motají mezi regály a váhavě vkládají zboží do košíku, aby ho po chvíli opět vrátili, když konečně našli něco levnějšího či na hranici minimální doby spotřeby. U pokladen v nákupních centrech jim chybí lehkost nahazování zboží na pult a opětovné tryskové nakládání do vozíku.
Zdržují při placení, neboť jejich slabý či slábnoucí zrak už většinou bleskově nerozezná hodnotu mincí, které by třesoucí se ruka měla odevzdat. A tak, rádi neradi, otevírají kasírce alespoň, a pouze na dobu nejnutnější, své peněženky. Jejich srdce jsou už dávno po neveselých mnohaletých zkušenostech navždy uzavřena.
Příznakům stáří mladí nerozumí
Zdržují slovní komunikaci, což může být zábavné v kroužku stejně pomalých vrstevníků. Rychlou, dravou, ctižádostivou a neustále někam se ženoucí mladou generaci to však neskutečně irituje Pokud si některý či dokonce žádný ze čtyř seniorů nemůže vzpomenout na jméno herce nebo zpěváka, případně svého bývalého učitele či žáka, někdy dokonce svého blízkého příbuzného, o nichž by rád pohovořil, může to vyvolat salvy souznícího smíchu. Ovšem pouze a výhradně v kroužku jemu věkově rovných.
Mladší spolustolovníci či náhodní posluchači si v duchu klepají na čelo, případně si pomyslí něco o německém doktorovi, který se už natrvalo usadil v příbytcích oněch staroušků. Někteří pak doma potají, ale spíše už i veřejně, zavčasu i předčasně vyrábějí pro své nemohoucí příbuzné „dědovy mísy“. V lepším případě svým stárnoucím pra/rodičům umožní přestěhovat se do sociálních domovů pro věkem stejně postižené. Pokud se u nich vůbec někdy zastaví, tak pouze na okamžik, jelikož před sebou mají veliké úkoly. Těm vstříc je třeba neustále spěchat.
Každá generace má výhrady k té předešlé. Každá nastupující generace má pocit, že jsou těmi dříve narozenými zdržováni. Běh času je však neúprosný a téměř všichni do jistého věku dospějí. Je i není proto s podivem, že současní mladí tím svým životem až přespříliš a velmi nezdravě spěchají.
Může se totiž stát, že k dědově míse ani nedojdou. Třeba právě díky tomu, že nepochopili záměr současné doby – vycucnout ty, kteří se vycucnout dají nebo dát musejí, vyčerpat jejich síly duševní i fyzické, a to ještě mnohem dříve, než jim vznikne nárok na nějaký důchod. Cílem je též přesvědčit většinu z nich, aby spořili právě do toho důchodového pilíře, odkud se po jejich předčasném odchodu uspořené peníze nejspíše odkloní neznámým směrem.
