Někdy vzpomínám
Bylo nebylo jako v pohádce, nikam na západ se nesmělo. Pouze kouzelný papírek opravňoval přejezd, přelet, přechod přes tu pomyslnou čáru-hranici.
Nikam se bez něho do zakázané kapitalistické ciziny za komunistů vyjet nedalo. Aby ho občan získal musel mít peníze. Samozřejmě dolary. Ty nebyly také. Šly získat pouze od banky na tak zvaný PŘÍSLIB. To znamenalo písemně žádat a žádat, třeba několik let. Teprve když banka vyhověla žádosti a mohl si žadatel minimum dolarů koupit, mohl začít žádat na policii o ten papírek, který se nazýval VÝJEZDNÍ DOLOŽKA.
Bez ní byl československý pas k ničemu. Další procedura nastala prověřováním policie. Kdo chtěl vyjet musel tohle martyrium postoupit z úřadu na úřad od policie k soudnímu potvrzení o bezúhonnosti. Prostě co byste cestovali radši budujte socialismus. Znal jsem doktora lékaře, kterému doložku za deset let nevydali ačkoli o ni každý rok žádal.
Na podobné téma byla po převratu zfilmována slovenská televizní hra PŠTROSÍ VEČÍREK. Na abiturientském setkání již starší absolventi si pozvou svého starého profesora, jak to bývá, aby si s ním připomněli příhody ze studentského života. Zábava mezi doktory, inženýry, právničkami atd. proudí, společnost se baví až se mimo jiné dozví, že starý pan profesor by se ještě rád chtěl podívat do Itálie, protože miluje umění a má tam také bratra. Že už několik let žádá, nedaří se mu získat výjezdní doložku. Potřebuje prý, aby se za něj někdo zaručil, že se vrátí. Aby tam starý pán profesor nezůstal. Všichni tomu rozumí, všichni to samozřejmě chápou, všichni se léta znají, proč se za starého pána nezaručit.
Charaktery jako korkové zátky vyplují na hladinu, když si společnost uvědomí, že mezi nimi je také usměvavý příjemný spolužák, který je členem komunistické Státní bezpečnosti. Některé postavy sice kritizují výmluvy a omluvy jednotlivých spolužáků avšak sami se později vymlouvají také. Líčení rozmanitých důvodů a výmluv proč nemohou dát svůj podpis jako záruku za starého pána, je skvělou ukázkou povahové mentality tehdejší společnosti žijící v komunistickém rauši.
Závěrem, když se společnost se starým pánem srdečně loučí ačkoliv se za něho nezaručil ani jeden je slyšet poznámka, že to byl veselý večírek, pštrosí večírek. Ten film asi neuvidíme. Viděl jsem jej po převratu tuším někdy roce 1992 náhodou při službě kolem půlnoci a ještě před několika lety, v době kdy to důchodcům nespí.
Natočili jsme
● Když Stromovku obsadili sovětští okupanti
Ano byla to doba kdy získat výjezdní doložku pro většinu občanů byla obtížná.
Seděl jsem jednou v kavárně náhodně u jednoho stolu se starší ženou, když se otevřely křídlové dveře a začala vjíždět tlačená kolečková křesla jedno za druhým s malými švýcarskými vlaječkami na opěradlech. Byl to zájezd švýcarských invalidů. Jenom jsem zíral, když jsem zjistil, že žena přede mnou u stolu pláče. Snaže se ji uklidnit ptal jsem se zda-li ji mohu nějak pomoci. Dozvěděl jsem se, že sama je také invalidní a když žádala o výjezdní doložku řekli jí na policii, kam byste jezdila, když jste nemocná seďte doma. Nebyla to dob her ani malin nezralých.
Později po převratu, když se začalo bez potíží a prověřování volně cestovat jsem zjistil, že všude v kapitalistických státech od Nového Zélandu po Evropskou unii mají invalidé absolutní přednost přede všemi dalšími účastníky zájezdu. Když to člověk sleduje třeba při nástupu do letadla, nebo do helikoptéry potěší ho úcta k těm, kteří na tom nejsou tak jako my co stojíme vzadu.
Mějme se rádi.
.
