Role prarodičů stále prochází změnami. Aby měli pochopení pro mladou generaci, musí se především vyrovnat se svým „já“. Když se vlastním dětem narodí děti, život se obrátí vzhůru nohama nejen rodičům, ale také prarodičům.
Ledacos se u generace prarodičů v průběhu let změnilo, ale zůstávají zkušenosti. Také vidí vše s odstupem a to je velká výhoda. Naše zkušenosti mohou pomoci i mladé generaci, ale jen v případě, že se dokážeme sebekriticky zamyslet nad svým vztahem k vlastním dětem, snaše či zeti. Dobře míněné rady mohou být chápány jako nežádoucí. Empatie je základ úspěchu. Vše může proběhnout i beze slov přes pocity, vcítění se.
Nebojte se říci ne
Ve třetí kapitole, která má název „Nakolik skutečně chci být babičkou“ zjišťujeme, zda máme dostatek zdrojů a vlastních sil. Stále častěji se objevuje diagnóza vyhoření. Naše zdroje jsou vyčerpatelné. Najít si čas na dobití baterií, uvědomit si své kapacity. Je dobré si hned ze začátku jasně určit, ve kterých dnech máte čas se věnovat vnoučatům, bude to tak pro obě strany jednodušší.
Pokud řekneme „ne“ musíme zároveň vydržet i zklamání dětí a zetě či snachy. Čas, který darujeme, darujeme dobrovolně. My prarodiče nemůžeme být k dispozici nonstop, ale je krásné, když se vnoučata mohou na babičku a dědu těšit, přispívá to k sounaléžitosti celé rodiny.
Když máte zdroje, dejte je k dispozici a buďte si vědomy toho, že i vy něco dalšího musíte vynechat. Když si vezmete vnoučata na pár hodin, nebo den či víkend, rozloučíte se s klidnou atmosférou domova, čtením či návštěvou koncertu. Musíme se proto i ptát: Jak a na kolik chci být babičkou či dědečkem? Co chci ještě ve svém životě uskutečnit?
● Vystupte z myšlenkových pastí. Jak se zbavit úzkostí a depresí
● Zvířata nejsou bez citu. Co víme o zvířecích emocích
Zvažte svoje limity
Užívat si každého dne je dobré heslo. My prarodiče se možná nacházíme v poslední třetině či čtvrtině svého života, hodně toho máme za sebou. Hodně jsme zažili a můžeme se snažit předávat zodpovědnost mladším. Některé naše schopnosti ubývají, některé věci už se nestanou.
Nesnažme se sami sebe oklamat, když nás ze sezení na zemi bolí záda, nebo nás po dovádění s vnoučaty bolí svaly. Ale i o tom musíme mluvit otevřeně.
Jako babička se můžete učit pozorovat situaci zvenčí. Snažte se vidět na dětech, zeti, snaše a vnoučatech to dobré a krásné.
O autorkách
Gundi Mayer-Rönne je rakouská psycholožka zaměřená na systemickou rodinnou terapii, hypnoterapii a nenásilnou komunikaci. Několik let působila v Budapešti a Praze. Nyní má praxi ve Vídni. Důležité je pro ni i posilování role ženy v rodinné dynamice.
Carina Manutscheri je nakladatelská redaktorka a lektorka workshopů tvůrčího psaní žijící v Rakousku. Zde umožnuje zájemcům přetavit vzpomínky na jejich život do knižní podoby.
Mnoho dalších zkušeností a užitečných informací se dočteme v této milé knize, kterou nejen prarodičům vřele doporučuji.
Vydalo nakladatelství Portál a knihu můžete objednat z pohodlí domova zde
