Newyorského psychiatra Alexandra Levy po smrti rodičů napadlo tuto smutnou zkušenost přetavit v knihu, která pomůže se s touto událostí vyrovnat. Setkával se s lidmi ve stejné situaci. Poslouchal jejich příběhy, dělal si poznámky, čerpal z knih, vydal výzvy v časopisech, aby mu lidé posílali básně a texty týkající se ztráty rodičů. Z padesáti odpovědí vybral básně, které odrážejí pocity, které obvykle vyjadřuje každý z nás.

Se smrtí rodičů se setká skoro každý z nás. Ale až když tímto procesem projdeme, jsme schopni o tom mluvit a to hlavně s lidmi, kteří si touto ztrátou již prošli. Do té doby o tom asi moc nepřemýšlíme, i když jako dítě se uvnitř o své rodiče obáváme.

Jak se vyrovnat se smrtí rodičů, jak truchlit

Kapitola „Učíme se plavat“ nebo kapitola „Poučení„ – Co nám může dát smrt rodičů, nám pomohou se s touto skutečností vyrovnat.

Autor píše: „Každá generace má v tomto vlaku svůj vlastní vagon – před námi jedou rodiče a před nimi naši prarodiče. To, co se odehrává ve vagonu našich rodičů, se týká lidí ve středním věku. Ve voze prarodičů se řeší starosti starých lidí. Nic z toho se nás netýká. My jsme navždy mladí.

Výhled na to, co je vepředu, nám zastiňuje ten rodičovský vagon, který jede před námi. Potom naši rodiče zemřou.Vůz před námi je pryč. Poprvé vidíme dopředu.

Vidíme a začínáme vědět, opravdu vědět – nejen pouze racionálně, ale celou svou bytostí a duší víme, že nyní jsme v prvním voze my. Příště je řada na nás. Starosti a obavy starých bereme za své, protože směřujeme ke stáří. Ale stejně tak chápeme starosti a obavy mladých, protože jsme s mládím navždy spojeni. S rachocením ujíždíme po kolejích, které se třpytí na slunci a táhnou se až k obzoru.

Jsme ty koleje. Jsme kamenitá cestička, podél které se ty koleje vinou, drobný plevel, který u ní roste, mírně zvlněná krajina a nesmírná obloha s nekonečným množstvím odstínů modři.“

Vztah k rodičům přetrvává i po jejich smrti, je tak silný, že s ním mnohdy ani čas neotřese. V knize se setkáváme s autentickými příběhy a vzpomínkami, které mohou i nám pomoci vyrovnat se se smrtí rodičů.

„Taktovka se předává z generace na generaci. Píseň – nyní v nové verzi a aranžmá, ale stále je to tatáž věčná hudba – zní dál.“

Knihu doporučuji těm, kteří se vyrovnávají se ztrátou svých nejbližších

● Knihu můžete objednat z pohodlí domova zde

   Jana Kunová, editorka