Do autobusu nastoupila mladá maminka s dítětem. Přisedla si na sedadla, kterým se lidově říká čtyřka. Jelikož tam bylo jedno místo volné, maminka si své dítě držela na klíně. Naproti ní seděl pán ve středních letech v obleku a vedle něj mladý vysokoškolák.
Jak se autobus pohnul, dítě co sedělo mamince na nohách se neustále točilo a vrtělo. Tím způsobovalo, že oproti sedícímu panu okopávalo neustále nohavice. Pokaždé když si oprášil kalhoty rukou, se setkaly pohledy s mladou paní, od které očekával alespoň nějakou slovní omluvu. Ale nic, ani slůvko. Jenže, když se to opakovalo potřetí a mladá maminka absolutně nereagovala, oslovil ji pán v obleku větou: „Prosím Vás můžete alespoň trochu usměrnit to své dítě, včera jsem si donesl oblek z čistírny a dnes dostávám kopanec jeden za druhým.“
Odpověď kterou dostal zarazila nejen jeho, ale i všechny cestující na této autobusové lince. „A co si vy myslíte, že já kvůli vám už od teď budu své dítě omezovat?“
Po této větě se pán v obleku postavil a pokračoval v cestě vestoje. Autobus zastavil na nejbližší zastávce a mladý vysokoškolák se připravoval na vystoupení, ale dříve než vystoupil, vybral z úst dobře rozžvýkanou žvýkačku a přilepil ji mladé paní na čelo.Vzápětí nastala reakce: „Co si to dovolujete?“
A mladý student s úplným klidem odpověděl. „Mě v mládí také neomezovali.“
